Jsem Monika
Několikrát jsem zažila pocit, že takhle už žít nechci. Dostavil se ve mně už během školních let, kdy jsem měla pocit, že musím dělat věci, ke kterým mám odpor a nebaví mě.
Měla jsem úzkosti a brečela pod dekou s čokoládou v ruce. Měla jsem pocit, že mě nic moc nebaví a že veškerá pozornost byla směřována k tomu, co mi nejde. Nějak jsem fungovala, šla do školy, přišla domů, šla se najíst a šla spát.
Když byl víkend, tak jsem se těšila na to, až půjdu pít, protože jsem potřebovala mít prázdnou hlavu a vytěsnit ze sebe temné myšlenky a pocity. Potřebovala jsem mít pocit, že žiju.
Potom jsem odcestovala, abych si zkusila být sama sebou, když kolem mě nikdo nekladl žádná očekávání o tom, jaká bych měla být. Ocitla jsem se v nových rolích a cítila se naprosto živě.
Jenže pak přišly další výzvy do cesty a já nevěděla jak je řešit, proto jsem pokračovala v tom, že jsem ty pocity vytěsňovala - nadměrným pitím alkoholu a jinými destruktivními způsoby. Bylo mi úzko, ale bála jsem se, že když začnu cítit, že se rozpadnu.
Můj přístup k úzkosti se změnil, když jsem si dala od všech věcí, lidí, práce, detox. Jednosměrná letenka, příroda, propojení s vlastním tělem a pocity. A tak jsem se začala vracet k základním věcem a k jednoduchosti.
Dlouho jsem hledala odpovědi všude kolem sebe. Až časem jsem zjistila, že se potřebuju naučit naslouchat sama sobě. Začala jsem zjišťovat, že jsem se nechala vést lidmi, kteří vypadali dobře napovrchu, ale uvnitř často nebyli v pohodě. Proto jsem začala zkoumat více sebe, méně ostatních autorit. Začala jsem taky zkoumat jak se cítit lépe a bezpečně sama v sobě a svém těle. Zkoumala jsem svůj dech, kterému jsem nikdy předtím nevěnovala pozornost, protože se přece děje “automaticky.”
Začala jsem praktikovat dechová cvičení a všimla si jak mi pomáhaly vracet pozornost k sobě, když jsem se ztrácela v myšlenkách, tlaku a nejistotě. Rozhodla jsem se věnovat této oblasti víc do hloubky a absolvovala jsem certifikovaný breathwork výcvik.
Postupně jsem se navracela k mým dětským létům a začala si připomínat věci, které mě baví a momenty plné života. Začala jsem se více soustředit na to, co je skutečné a živé pro mě než na to jak “bych měla” žít.
A tak mě začala přitahovat témata hravosti, živosti a autentického propojení s ostatními. Proto sdílím své postřehy a praktické pomůcky o tom jak být sobě blíž, a to například pomocí dechu či dýchánků, kde se společně setkáváme, které průběžně sdílím.